30.05.2009 13:05
Byl to takový normální pracovní den ,,,,,,,12.2008, Ach jo budu v práci sama. Prodavačka Jíťa marodí. Vyhrabala jsem se z postele silou vůle. Po volných dnech to bylo jako za trest. Venku byla pořádná zima, teploměr hlásil -8C . Uklidňoval mě pocit, že snad nebude po Vánočních svátcích moc lidí u nás v obchodě. Autobus jel kupodivu načas a já si v MHD dokonce sedla, spousta lidí si zřejmě vzala volno, zatímco já musím do práce.
Pracovní provoz v drogérie je zahájen a už se k nám derou první důchodci. Hole ve vzduchu, jen ať jsou první co když bude něco levnější. Nestačím odpovídat a vysvětlovat, že se bude slevovat až po Silvestru. Některým jsem musela vysvětlit, že to bude a po novém roce, teda začátkem ledna.
Nechápu ,,,,????????, naděje na klidnější prac.den je fuč. Ty lidi nemají toho předvánočního mumraje plné zuby! Jsem v jednom kole, ale nese to i pozitivní stránku, šichta se nevleče.
Je 10hod. dopoledne a já přemýšlím co se děje doma. Máme návštěvu až z Moravy a já musím pracovat. Na pokladně se zase utvořila značná fronta, letím rychle obsluhovat netrpělivé zákazníky.
V tom mi v kapse zvoní telefon. Nezblázni se! Myslím si, a on zvoní, zvoní a zvoní . Tak už přestaň, říkám si v duchu, ale on zvoní dál. Hlavou mi proběhla myšlenka jestli se nestalo něco doma.
Omluvím se směrem k zákazníkům a telefon zvedám k uchu. Nevím proč, ale ani nekoukám na telefonní číslo volajícího.
„ Prosím?“ nabroušeně řeknu do telefonu.
„ Dobrý den, paní…………. ?“
„Ano“
„Tady Krajský úřad ,,,,,,,,,,,,,,,, kraje“
Zastavilo se mi srdce, snad je to ten telefon na který čekáme tak dlouho. Nedýchám, jsem bledá, zelená a bůch ví jaká. Zákazníci se na mě dívají jako na blázna.
„Paní……….“ ???
„Ano“ to jsem já, u telefonu“
Paní ………, mám pro Vás dobrou zprávu „ máme pro Vás miminko“
Podlomila se mi kolena, v krku jsem měla knedlík a mluvit jsem už vůbec nemohla.
„ copak mi na to řeknete?“ ozvalo se z druhé strany.
„ No,no,no jááááááááááá máááááááááááám tady frontu, vykoktala jsem.
Trochu jsem se vzmohla a poprosila paní z úřadu o chviličku strpení, že jí zavolám za chvilku.
Položila jsem telefon a největší záplava emocí se mi vyvalila do tváře. Plakala jsem jako želva, prosila lidi ať se nezlobí,že musím zavřít obchod a pořád jsem plakala a pořád jsem se omlouvala.
Konečně je zavřeno!!!!
Co teď budu dělat??? Chodila jsem po krámě jako cvok a řval a řvala.
Musíš se uklidnit a jít zavolat na kraj říkalo mi něco uvnitř.
Sebrala jsem odvahu a šla volat.
Položila jsem sluchátko a druhá mnohem silnější vlna vyplavila snad jezero slz. Ležela jsem na stole v kanceláři a pláč střídal vzlykot . Tento stav trval určitě min 10 minut a byla jsem schopna jen plakat, plakat a plakat štěstím.
Trochu jsem se uklidnila, teda jsem si myslela, že ano .
A volala jsem domů.
Manžílek byl po noční službě a tak spal, bylo to nekonečné vyzvánění a přiblblejší vyzváněcí melodii jeho mobilu než „čekej, ještě čekej tak to už se nedočkáš, on to asi nezvedne, dělá, že neslyší“: v ten okamžik tam nemohl mít.
Konečně mi to zvedl .
Já zase vzlykala, slovo mi nebylo rozumět.
„Jsi táta, bééééééééééééééééé, máméééééééééééé holčičku bééééééééééééééééé“
V ten okamžik jsem ani netušila,že hovořím s bratránkem.
„Chceš asi Míru viď? „Jdu ho vzbudit počkej!“
Nerozuměl mi ani slovo, ale vytušil co se děje a jen jsem slyšela „ jedu za tebou!“
Chodila jsem po krámě a v hlavě si srovnávala co se stalo. Máme holčičku 7 týdnů a máme si jet ještě dnes na krajský úřad a nejpozději zítra už bude spinkat ve svém pokojíčku.
Potřeba vykřičet to štěstí byla tak silná, že jsem snad během 15 minut obvolala všechny lidičky, na kterých mi záleží.
S odstupem času mi řekli, že mi vůbec nerozuměli. Mysleli si, že se něco stalo !!!!
A nebyli tak daleko od pravdy. Ono se vážně něco stalo. Právě se do našeho života narodila dcerunka Zuzanka.
XXX
Sedíme v autě, jedeme domů a probíráme s manžílkem co se to stalo, nějak nás polil klid, absolutní klid a pocit štěstí. Občas se nachytám jak přiblble koukám někam do dálky.
Nyní je nejdůležitější vše připravit a do 2 hodin být na kraji .
A zase běhám zmateně po bytě a chytám se za hlavu. „Do čeho já tu mojí cácorku jen obléknu“??? Já mám vše jen velké!!!
Stihli jsme to a už sedíme na kraji a seznamujeme se s minulosti našeho drobečka.
Vše je tak krásné, pocit štěstí a dojetí. Najednou se ale přihodilo něco, čeho jsem se trochu lekla! Přede mnou leží tři fotografie naší holčičky a já na ně koukám a nic necítím .
Je to normální miminko jako bych se koukala na fotku sousedů a né na mou dceru!
Bereme si vše potřebné co bude nutné druhý den k vyzvednutí Zuzanky z kojeneckého ústavu a jedeme domů. Neustále mám před sebou fotku a mám potřebu stále říkat manželovi jak je hezká a že jí budeme mít rádi ať je jaká je, že jí tam nenecháme. No připadalo mi to, že se smiřuji s určitým osudem. Vůbec jsem nechápala co se děje, kde je pocit štěstí?
Jsem totálně vyčerpaná a unavená snad i šťastná nevím?. Cestou se stavujeme ještě koupit maličké oblečky a ještě nakoupit a honem domů připravit se na zítra.
XXX
Je tu den „D“… jedeme si pro dcerunku.
Vůbec jsem netušila jaký strach budu cítit, bála jsem se, že jí nebudu milovat úplně na sto procent . A to mě doslova užíralo.
Stojíme před kojeneckým ústavem a začíná se psát nová etapa naší rodiny, už nebudeme tři, ale čtyři.
Vcházíme, je to velice krásné a teplé prostředí. Vždy jsem si mylně představovala, že to tu je jako v nemocnici. Opak byl pravdou. Jeto krásné domácí prostředí. Moc se mi tu líbí.
Ujala se nás starší paní pečovatelka a vede nás do schodů. Míjíme první patro a míříme do druhého. Srdce slyším být až v uších a všichni se držíme za ruce a kráčíme mlčky do schodů plni očekávání co se bude dít.
Každý musel slyšet naše srdce jak tlučou buch, buch, buch.
Vystoupali jsme do druhého patra a otevřeli dveře na kojenecké oddělení. Jedno miminko tady strašně pláče.
„Kdo to tak strašně naříká, ptám se paní pečovatelky“
„Tak to pláče Vaše dcera „ řekla s úsměvem na tváři.
Prošli jsme chodbou plnou hraček a obrázků a vcházíme hernou do pokoje kde je šest postýlek a šest miminek . Jdeme k tomu nejvíce křičícímu miminku a skláníme se nad postýlku jako tři sudičky.
Všichni pláčeme
Jelikož to maličké stvoření hned od první vteřiny milujeme opravdovou silnou a velkou láskou. Je to zázrak, neskutečný zázrak beru jí do náruče a říkám „ahoj Zuzanko já jsem tvoje maminka“. Miluji jí opravdu čistou mateřskou láskou. Nikomu na světě jí nedám. Přišlo to jako blesk z nebe.
S odstupem času si všichni už doma povídáme o citech, které nás v ten daný okamžik zaplavili, naše srdce tloukla naplno od první vteřiny s ní .
„Ten den si nás našlo opravdové štěstí“
Byl to takový normální pracovní den ,,,,,,,12.2008, Ach jo budu v práci sama. Prodavačka Jíťa marodí. Vyhrabala jsem se z postele silou vůle. Po volných dnech to bylo jako za trest. Venku byla pořádná zima, teploměr hlásil -8C . Uklidňoval mě pocit, že snad nebude po Vánočních svátcích moc lidí u nás v obchodě. Autobus jel kupodivu načas a já si v MHD dokonce sedla, spousta lidí si zřejmě vzala volno, zatímco já musím do práce.
Pracovní provoz v drogérie je zahájen a už se k nám derou první důchodci. Hole ve vzduchu, jen ať jsou první co když bude něco levnější. Nestačím odpovídat a vysvětlovat, že se bude slevovat až po Silvestru. Některým jsem musela vysvětlit, že to bude a po novém roce, teda začátkem ledna.
Nechápu ,,,,????????, naděje na klidnější prac.den je fuč. Ty lidi nemají toho předvánočního mumraje plné zuby! Jsem v jednom kole, ale nese to i pozitivní stránku, šichta se nevleče.
Je 10hod. dopoledne a já přemýšlím co se děje doma. Máme návštěvu až z Moravy a já musím pracovat. Na pokladně se zase utvořila značná fronta, letím rychle obsluhovat netrpělivé zákazníky.
V tom mi v kapse zvoní telefon. Nezblázni se! Myslím si, a on zvoní, zvoní a zvoní . Tak už přestaň, říkám si v duchu, ale on zvoní dál. Hlavou mi proběhla myšlenka jestli se nestalo něco doma.
Omluvím se směrem k zákazníkům a telefon zvedám k uchu. Nevím proč, ale ani nekoukám na telefonní číslo volajícího.
„ Prosím?“ nabroušeně řeknu do telefonu.
„ Dobrý den, paní…………. ?“
„Ano“
„Tady Krajský úřad ,,,,,,,,,,,,,,,, kraje“
Zastavilo se mi srdce, snad je to ten telefon na který čekáme tak dlouho. Nedýchám, jsem bledá, zelená a bůch ví jaká. Zákazníci se na mě dívají jako na blázna.
„Paní……….“ ???
„Ano“ to jsem já, u telefonu“
Paní ………, mám pro Vás dobrou zprávu „ máme pro Vás miminko“
Podlomila se mi kolena, v krku jsem měla knedlík a mluvit jsem už vůbec nemohla.
„ copak mi na to řeknete?“ ozvalo se z druhé strany.
„ No,no,no jááááááááááá máááááááááááám tady frontu, vykoktala jsem.
Trochu jsem se vzmohla a poprosila paní z úřadu o chviličku strpení, že jí zavolám za chvilku.
Položila jsem telefon a největší záplava emocí se mi vyvalila do tváře. Plakala jsem jako želva, prosila lidi ať se nezlobí,že musím zavřít obchod a pořád jsem plakala a pořád jsem se omlouvala.
Konečně je zavřeno!!!!
Co teď budu dělat??? Chodila jsem po krámě jako cvok a řval a řvala.
Musíš se uklidnit a jít zavolat na kraj říkalo mi něco uvnitř.
Sebrala jsem odvahu a šla volat.
Položila jsem sluchátko a druhá mnohem silnější vlna vyplavila snad jezero slz. Ležela jsem na stole v kanceláři a pláč střídal vzlykot . Tento stav trval určitě min 10 minut a byla jsem schopna jen plakat, plakat a plakat štěstím.
Trochu jsem se uklidnila, teda jsem si myslela, že ano .
A volala jsem domů.
Manžílek byl po noční službě a tak spal, bylo to nekonečné vyzvánění a přiblblejší vyzváněcí melodii jeho mobilu než „čekej, ještě čekej tak to už se nedočkáš, on to asi nezvedne, dělá, že neslyší“: v ten okamžik tam nemohl mít.
Konečně mi to zvedl .
Já zase vzlykala, slovo mi nebylo rozumět.
„Jsi táta, bééééééééééééééééé, máméééééééééééé holčičku bééééééééééééééééé“
V ten okamžik jsem ani netušila,že hovořím s bratránkem.
„Chceš asi Míru viď? „Jdu ho vzbudit počkej!“
Nerozuměl mi ani slovo, ale vytušil co se děje a jen jsem slyšela „ jedu za tebou!“
Chodila jsem po krámě a v hlavě si srovnávala co se stalo. Máme holčičku 7 týdnů a máme si jet ještě dnes na krajský úřad a nejpozději zítra už bude spinkat ve svém pokojíčku.
Potřeba vykřičet to štěstí byla tak silná, že jsem snad během 15 minut obvolala všechny lidičky, na kterých mi záleží.
S odstupem času mi řekli, že mi vůbec nerozuměli. Mysleli si, že se něco stalo !!!!
A nebyli tak daleko od pravdy. Ono se vážně něco stalo. Právě se do našeho života narodila dcerunka Zuzanka.
XXX
Sedíme v autě, jedeme domů a probíráme s manžílkem co se to stalo, nějak nás polil klid, absolutní klid a pocit štěstí. Občas se nachytám jak přiblble koukám někam do dálky.
Nyní je nejdůležitější vše připravit a do 2 hodin být na kraji .
A zase běhám zmateně po bytě a chytám se za hlavu. „Do čeho já tu mojí cácorku jen obléknu“??? Já mám vše jen velké!!!
Stihli jsme to a už sedíme na kraji a seznamujeme se s minulosti našeho drobečka.
Vše je tak krásné, pocit štěstí a dojetí. Najednou se ale přihodilo něco, čeho jsem se trochu lekla! Přede mnou leží tři fotografie naší holčičky a já na ně koukám a nic necítím .
Je to normální miminko jako bych se koukala na fotku sousedů a né na mou dceru!
Bereme si vše potřebné co bude nutné druhý den k vyzvednutí Zuzanky z kojeneckého ústavu a jedeme domů. Neustále mám před sebou fotku a mám potřebu stále říkat manželovi jak je hezká a že jí budeme mít rádi ať je jaká je, že jí tam nenecháme. No připadalo mi to, že se smiřuji s určitým osudem. Vůbec jsem nechápala co se děje, kde je pocit štěstí?
Jsem totálně vyčerpaná a unavená snad i šťastná nevím?. Cestou se stavujeme ještě koupit maličké oblečky a ještě nakoupit a honem domů připravit se na zítra.
XXX
Je tu den „D“… jedeme si pro dcerunku.
Vůbec jsem netušila jaký strach budu cítit, bála jsem se, že jí nebudu milovat úplně na sto procent . A to mě doslova užíralo.
Stojíme před kojeneckým ústavem a začíná se psát nová etapa naší rodiny, už nebudeme tři, ale čtyři.
Vcházíme, je to velice krásné a teplé prostředí. Vždy jsem si mylně představovala, že to tu je jako v nemocnici. Opak byl pravdou. Jeto krásné domácí prostředí. Moc se mi tu líbí.
Ujala se nás starší paní pečovatelka a vede nás do schodů. Míjíme první patro a míříme do druhého. Srdce slyším být až v uších a všichni se držíme za ruce a kráčíme mlčky do schodů plni očekávání co se bude dít.
Každý musel slyšet naše srdce jak tlučou buch, buch, buch.
Vystoupali jsme do druhého patra a otevřeli dveře na kojenecké oddělení. Jedno miminko tady strašně pláče.
„Kdo to tak strašně naříká, ptám se paní pečovatelky“
„Tak to pláče Vaše dcera „ řekla s úsměvem na tváři.
Prošli jsme chodbou plnou hraček a obrázků a vcházíme hernou do pokoje kde je šest postýlek a šest miminek . Jdeme k tomu nejvíce křičícímu miminku a skláníme se nad postýlku jako tři sudičky.
Všichni pláčeme
Jelikož to maličké stvoření hned od první vteřiny milujeme opravdovou silnou a velkou láskou. Je to zázrak, neskutečný zázrak beru jí do náruče a říkám „ahoj Zuzanko já jsem tvoje maminka“. Miluji jí opravdu čistou mateřskou láskou. Nikomu na světě jí nedám. Přišlo to jako blesk z nebe.
S odstupem času si všichni už doma povídáme o citech, které nás v ten daný okamžik zaplavili, naše srdce tloukla naplno od první vteřiny s ní .
„Ten den si nás našlo opravdové štěstí“