Naše první miminko se narodilo před dvěma lety. Po dlouhém čekání, přišlo těhotenství a já byla nadšená. Od svých cca deseti let jsem si přála dceru Veroniku. A najednou to bylo tak blízko. To, že naše malé bude chlapec jsem moc neřešila. Věděla jsem, že je to 50 : 50, ale myšlenkou na Verunku jsem byla posedlá. Kamarádka tou dobou čekala druhou holčičku a já si říkala: „ To by bylo super, kdyby měla naše Verunka i sestřičku.“

Těhotenství se však začalo komplikovat – 2x téměř potrat, špatná genetika atd. A do toho všeho přišla zpráva – je to kluk. !!! Moje Verunka je kluk!!!!! Manžel mi řekl, že kluk je prima a že Verunka bude příště. Uklidnilo mě to až do porodu. Císař proběhl v pohodě, ale pak se to začalo komplikovat, rána se skoro celá rozpadla, následovalo další šití, pak horečky, infekce atd. Konečný výrok zněl – další dítě dost těžko.

V té době jsme již začali zvažovat adopci. Náš malý rostl a můj vztah k němu byl týden co týden lepší a lepší. Už po třech měsících bych ho nedala za nic na celém světě – ani za celý zástup holčiček. Pro adopci jsme ale byli již pevně rozhodnuti. Rodiče nás v tom podporovali a nikdo jiný to nevěděl.  Přemýšleli jsme o požadavcích a nakonec z toho vyšla holčička do roka a půl, bílá nebo poloromská, ale s dobrou rodinnou anamnézou. Náš známý – ředitel KÚ nás povzbuzoval, že je to skvělé a ať se ničeho nebojíme, že jsou všichni v celém procesu moc hodní.

Tak jsem se vydala na sociálku pro žádost. Šla jsem s kočárem, malého jsem neměla kam dát. Paní se na mě podívala a řekla: „ Vy už dítě máte a to žádáte o adopci? To se mi nelíbí.“ Tyto dvě věty slyším pořád. Pak mi sdělila, že ona je malý pán na to, aby nás stopla, že to tedy pošle na kraj, ale ať si moc nadějí neděláme. Vyplnili jsme všechny dotazníky, odnesli je zpátky a čekali. Asi po dvou týdnech nám volala velmi milá paní, že by udělala návštěvu u nás doma. Přišla asi o dva dny později a byla to skutečně milá návštěva. Je zvláštní, jak dva lidé na stejném místě mohou působit tak odlišně.

Další věc byly psychotesty a pohovor na kraji. A opět nás čekalo velké rozčarování. Psycholožka nám neustále předhazovala, že už dítě máme, ale zároveň dodávala, že je to běžné. Nevěděla jsem, co si z toho vzít. Další problém bylo, že jsme žádali v místě trvalého bydliště, ale již léta žijeme v Praze. Bylo nám několikrát naznačeno, že máme jít do Prahy. Nakonec jsme absolvovali testy, týden poté další pohovor a pak následovala po dvou měsících přípravka. Ta byla vážně skvělá. Přednášející velmi milí a s dalšími páry jsme si docela padli do oka. Zase jsem se trochu uklidnila a těšila se na malé. Po přípravce jsme měli sezení s organizátorkou a ta opět psala doporučení na kraj. Seděli jsme u ní dvě hodiny a diskutovali o pro a proti adopci a my z toho opět dostali pocit, že jsme se rozhodli správně.

Za dva měsíce jsme měli doma schválení černé na bílém.  A nastalo čekání. Rok po psychotestech jsme byli opět pozvaní na kraj, tentokrát i s naším malým. Po odjezdu byl manžel tak rozčílený, že ani nemluvil. Nakonec jsme se rozhodli převézt si trvalé bydliště do Prahy. Bude to stejně nutné kvůli školce pro našeho synka. Nepůjde to bez komplikací, ale nedá se nic dělat. Teď už jen čekáme a čekáme a strašně se těšíme. Trochu nás znervózňují reakce okolí, které se snaží nám to rozmluvit. Neustále nám kladou otázky, na které nezná odpověď vůbec nikdo. Člověk se asi musí obrnit trpělivostí a doufat, že to skutečně bude stát za to. Já věřím, že bude. Náš malý za všechny ty problémy s ním rozhodně stojí.