30.05.2009 12:52
Zde napíši pár řádek o mých pocitech o pocitech muže, který se rozhodl a podstoupil osvojení (adopci). Toto rozhodnutí je jeden z několika málo milníků, které člověk za život udělá. Napíši zde věci , skutečnosti a pocity ve sledu tak, jak se stali a tak jak jsem je v ten daný moment cítil. V únoru roku 1995 jsme s manželkou po tříleté známosti uzavřeli svazek manželský a v květnu téhož se nám narodila dcera. Po několika letech jsme se s ženou po zralé úvaze rozhodli, že naší dceři dáme sourozence a nám dalšího potomka. Manželka ani po několika měsíčním zkoušením otěhotnět neotěhotněla, tak jsme se rozhodli pro návštěvu gynekologického lékaře, abychom zjistili příčinu nezdaru. Jako první jsem byl odborně vyšetřen já a z výsledů bylo jisté, že jsem zdravý, spermie jsou v pořádku, že u mě problém není. Proto bylo u manželky přistoupeno k širšímu odbornému vyšetření a byla u ní diagnostikována nemoc Endometrióza. Laicky řečeno, jedná se o tělíska (ložiska) v děloze, které zničí oplodněné a uhnízděné vajíčko v děloze. Po tomto zjištění, že přirozenou cestou nelze otěhotnět, jsme po několikatýdenní konzultaci s gynekologickou lékařkou přistoupili k umělému oplodnění v reprodukčním centru ISKER v Praze 9 Hloubětíně. Ani zde po dvou pokusech o umělé oplodnění, které bylo i tak dost finančně náročné se nám nepovedlo otěhotnět. Proto jsme od dalších pokusů ustoupili a těžce se smiřovali s tím, že už nebudeme mít nikdy další děťátko. Ale v koutku duše jsme doufali, že za nějaký čas se žena uzdraví a snad se jí povede otěhotnět. Jenže rána osudu zasáhla podruhé, manželka prodělala několik těžkých operací v souvislosti se zmiňovanou Endometriózou a nadobro jsme přišli o šanci mít své miminko přirozenou cestou. Zde byl všemu konec. Nevzdali jsme to. Jelikož jsme ale moc, moc toužili mít další miminko, tak po těchto všech nezdarech a zklamáních zde začínáme skládat novou mozaiku, mozaiku které se říká osvojení-adopce. Je to ale velmi těžké, po několika měsíčním rozhodování říci ...ano jdeme do toho... Nejprve jsme probírali všechny pro a proti a zjistili jsme, že hodně věcí je"pro" a skoro nic "proti". Po úplně první věci a to po konzultaci se sociální pracovnicí (zde uvádím, že kdyby nám řekla, že nás nedoporučuje, tak jsme hned na začátku skončili) a vyzvednutí žádosti o osvojení na magistrátu našeho města na odboru péče o dítě začal neskutečný kolotoč papírování a psychické zátěže. Od kompletního vyšetření zdravotního stavu, psychotestů, kontroly v zaměstnání a v místě bydliště, kontroly rodinného a finančního zázemí, návštěvu sociální pracovnice u nás doma až po sdělení této informace rodičům, sourozencům a známým. Do žádosti o osvojení jsme si napsali hodně přísná kritéria, co se týče miminka jako např. že chceme holčičku, aby bylo miminko bílé pleti, zdravé, známa matka i otec, známá jejich rodinná anamnéza atd. atd... Miminko např. od prostitutky, narkomanky či romky pro naší rodinu nepřicházelo v úvahu. Teď už zbývalo čekat na dopis-rozhodnutí, zda nás na krajském magistrátu schválí jako vhodné či nikoliv. A čekání to bylo zatraceně hodně dlouhé, na tento dopis jsme čekali rok. Po otevření dopisu jsme plakali radostí a štěstím, protože už teď jsme věděli, že jsme "schválení" jako vhodní rodiče a že bude mít miminko a teď nám bylo skoro jedno, že to bude třeba za dva tři roky, ale že ho budeme najisto mít. Já i manželka jsme řádně pracovali, dcera studovala a čas plynul. Od tohoto dopisu kdy nás schválili uběhl rok, poté dlouhý druhý rok a pořád nic. Už se nám to zdálo být přeci jen trochu dlouhé a tak jsme zavolali na krajský magistrát a bylo nám sděleno, že musíme stále čekat. Neodradilo nás to, naopak a volali jsme za měsíc znova a dozvěděli jsme se, že už jsme byly vybráni k miminku do trojice vhodných uchazečů jako druzí. To nás neskutečně nabudilo a další měsíc jsme volali na krajský magistrát znovu. I tentokrát nám sdělili, že jsme byly vybráni k miminku do trojice vhodných uchazečů ale zase jako druzí. Trochu nás to mrzelo, byly i slzičky zklamání, ale to už v nás sílila neskutečná jistota, že se blíží den, kdy už musíme být první. říkali jsme si, že zavoláme příští měsíc zase kolem patnáctého, to zasedá poradní sbor a uvidíme jak se hnuli ledy :-) A co se nestalo, bylo to jako blesk z čistého nebe... 29.12.2008 v 10,05 hodin zavolali manželce do práce z Krajského úřadu, že mají pro nás v Kojeneckém ústavu připravenou sedmi týdenní holčičku. Manželka ihned volala mě a nějakou chvíli jsme si nerozuměli ani slovo, jelikož to byla slova emocí, štěstí i pláče. Ještě týž den dopoledne a odpoledne jsme vyřizovali potřebné doklady na krajském magistrátu a druhý den 30.12.2008 na 08,00 hod. jsme byli pozváni do Kojeneckého ústavu na seznámení s naším miminkem. Čekání na druhý den na toto seznámení bylo plné otázek a očekávání jak asi miminko vypadá, zdali ho budeme mít rádi, zda přeskočí ta pomyslná jiskřička atd... Ráno jsme byli mile uvedeni v kojeňáčku a po konzultaci nás vedli do patra do pokojíčku, kde na nás čekalo naše miminko. Ještě na chodbě jsem měl rozpruplné a nejisté pocity, i když už dávno při schválení jsem si říkal, že budu mít miminko rád, teď ve mě hlodal červíček nejistoty, napětí či jak to nazvat. Přistoupili jsme v pokojíčku k jedné ze šesti postýlek, a uviděl jsem tam toho malinkatého broučka zabaleného v zavinovačce a kterému byli vidět jen kukadla, tak jsem okamžitě věděl, že to bude moje zlatíčko. Bez jediného zaváhání nebo pochybnosti přeskočila jiskra nebo spíše plamen, nebál bych se to nazvat požárem. Zamiloval jsem si toto zlatíčko od prvního pohledu a došlo i na slzičky dojetí. Choval jsem si toho broučka v náručí, dával jí pusinky a už jsem věděl, že za chvíli všichni odjedeme společně domů, že tady určitě nezůstane. Po vyřízení veškerých zákonných formalit jsme všichni kolem poledne odjížděli domů a v jednu hodinu po obědě už moje zlatíčko spinkalo doma ve svém pokojíčku, ve své postýlce s nebesy. Nikdy bych nevěřil, že tak rychle, skutečně během několika málo vteřin budu mít rád miminko, které není moje, že se mezi námi vytvoří tak silné pouto. Teď ale mohu pyšně říci, je moje a jen a jen moje a je to moje milované sladké zlatíčko. Každý to může cítit jinak, ale u mne to bylo opravdu silné. Teď je mojí pusince půl roku a ani ve snu mne nenapadne, že je to osvojené miminko, je moje, je naše. Zde končí poslední střípek zmiňované mozaiky, mozaiky nazvané osvojení-adopce
Zde napíši pár řádek o mých pocitech o pocitech muže, který se rozhodl a podstoupil osvojení (adopci). Toto rozhodnutí je jeden z několika málo milníků, které člověk za život udělá. Napíši zde věci , skutečnosti a pocity ve sledu tak, jak se stali a tak jak jsem je v ten daný moment cítil. V únoru roku 1995 jsme s manželkou po tříleté známosti uzavřeli svazek manželský a v květnu téhož se nám narodila dcera. Po několika letech jsme se s ženou po zralé úvaze rozhodli, že naší dceři dáme sourozence a nám dalšího potomka. Manželka ani po několika měsíčním zkoušením otěhotnět neotěhotněla, tak jsme se rozhodli pro návštěvu gynekologického lékaře, abychom zjistili příčinu nezdaru. Jako první jsem byl odborně vyšetřen já a z výsledů bylo jisté, že jsem zdravý, spermie jsou v pořádku, že u mě problém není. Proto bylo u manželky přistoupeno k širšímu odbornému vyšetření a byla u ní diagnostikována nemoc Endometrióza. Laicky řečeno, jedná se o tělíska (ložiska) v děloze, které zničí oplodněné a uhnízděné vajíčko v děloze. Po tomto zjištění, že přirozenou cestou nelze otěhotnět, jsme po několikatýdenní konzultaci s gynekologickou lékařkou přistoupili k umělému oplodnění v reprodukčním centru ISKER v Praze 9 Hloubětíně. Ani zde po dvou pokusech o umělé oplodnění, které bylo i tak dost finančně náročné se nám nepovedlo otěhotnět. Proto jsme od dalších pokusů ustoupili a těžce se smiřovali s tím, že už nebudeme mít nikdy další děťátko. Ale v koutku duše jsme doufali, že za nějaký čas se žena uzdraví a snad se jí povede otěhotnět. Jenže rána osudu zasáhla podruhé, manželka prodělala několik těžkých operací v souvislosti se zmiňovanou Endometriózou a nadobro jsme přišli o šanci mít své miminko přirozenou cestou. Zde byl všemu konec. Nevzdali jsme to. Jelikož jsme ale moc, moc toužili mít další miminko, tak po těchto všech nezdarech a zklamáních zde začínáme skládat novou mozaiku, mozaiku které se říká osvojení-adopce. Je to ale velmi těžké, po několika měsíčním rozhodování říci ...ano jdeme do toho... Nejprve jsme probírali všechny pro a proti a zjistili jsme, že hodně věcí je"pro" a skoro nic "proti". Po úplně první věci a to po konzultaci se sociální pracovnicí (zde uvádím, že kdyby nám řekla, že nás nedoporučuje, tak jsme hned na začátku skončili) a vyzvednutí žádosti o osvojení na magistrátu našeho města na odboru péče o dítě začal neskutečný kolotoč papírování a psychické zátěže. Od kompletního vyšetření zdravotního stavu, psychotestů, kontroly v zaměstnání a v místě bydliště, kontroly rodinného a finančního zázemí, návštěvu sociální pracovnice u nás doma až po sdělení této informace rodičům, sourozencům a známým. Do žádosti o osvojení jsme si napsali hodně přísná kritéria, co se týče miminka jako např. že chceme holčičku, aby bylo miminko bílé pleti, zdravé, známa matka i otec, známá jejich rodinná anamnéza atd. atd... Miminko např. od prostitutky, narkomanky či romky pro naší rodinu nepřicházelo v úvahu. Teď už zbývalo čekat na dopis-rozhodnutí, zda nás na krajském magistrátu schválí jako vhodné či nikoliv. A čekání to bylo zatraceně hodně dlouhé, na tento dopis jsme čekali rok. Po otevření dopisu jsme plakali radostí a štěstím, protože už teď jsme věděli, že jsme "schválení" jako vhodní rodiče a že bude mít miminko a teď nám bylo skoro jedno, že to bude třeba za dva tři roky, ale že ho budeme najisto mít. Já i manželka jsme řádně pracovali, dcera studovala a čas plynul. Od tohoto dopisu kdy nás schválili uběhl rok, poté dlouhý druhý rok a pořád nic. Už se nám to zdálo být přeci jen trochu dlouhé a tak jsme zavolali na krajský magistrát a bylo nám sděleno, že musíme stále čekat. Neodradilo nás to, naopak a volali jsme za měsíc znova a dozvěděli jsme se, že už jsme byly vybráni k miminku do trojice vhodných uchazečů jako druzí. To nás neskutečně nabudilo a další měsíc jsme volali na krajský magistrát znovu. I tentokrát nám sdělili, že jsme byly vybráni k miminku do trojice vhodných uchazečů ale zase jako druzí. Trochu nás to mrzelo, byly i slzičky zklamání, ale to už v nás sílila neskutečná jistota, že se blíží den, kdy už musíme být první. říkali jsme si, že zavoláme příští měsíc zase kolem patnáctého, to zasedá poradní sbor a uvidíme jak se hnuli ledy :-) A co se nestalo, bylo to jako blesk z čistého nebe... 29.12.2008 v 10,05 hodin zavolali manželce do práce z Krajského úřadu, že mají pro nás v Kojeneckém ústavu připravenou sedmi týdenní holčičku. Manželka ihned volala mě a nějakou chvíli jsme si nerozuměli ani slovo, jelikož to byla slova emocí, štěstí i pláče. Ještě týž den dopoledne a odpoledne jsme vyřizovali potřebné doklady na krajském magistrátu a druhý den 30.12.2008 na 08,00 hod. jsme byli pozváni do Kojeneckého ústavu na seznámení s naším miminkem. Čekání na druhý den na toto seznámení bylo plné otázek a očekávání jak asi miminko vypadá, zdali ho budeme mít rádi, zda přeskočí ta pomyslná jiskřička atd... Ráno jsme byli mile uvedeni v kojeňáčku a po konzultaci nás vedli do patra do pokojíčku, kde na nás čekalo naše miminko. Ještě na chodbě jsem měl rozpruplné a nejisté pocity, i když už dávno při schválení jsem si říkal, že budu mít miminko rád, teď ve mě hlodal červíček nejistoty, napětí či jak to nazvat. Přistoupili jsme v pokojíčku k jedné ze šesti postýlek, a uviděl jsem tam toho malinkatého broučka zabaleného v zavinovačce a kterému byli vidět jen kukadla, tak jsem okamžitě věděl, že to bude moje zlatíčko. Bez jediného zaváhání nebo pochybnosti přeskočila jiskra nebo spíše plamen, nebál bych se to nazvat požárem. Zamiloval jsem si toto zlatíčko od prvního pohledu a došlo i na slzičky dojetí. Choval jsem si toho broučka v náručí, dával jí pusinky a už jsem věděl, že za chvíli všichni odjedeme společně domů, že tady určitě nezůstane. Po vyřízení veškerých zákonných formalit jsme všichni kolem poledne odjížděli domů a v jednu hodinu po obědě už moje zlatíčko spinkalo doma ve svém pokojíčku, ve své postýlce s nebesy. Nikdy bych nevěřil, že tak rychle, skutečně během několika málo vteřin budu mít rád miminko, které není moje, že se mezi námi vytvoří tak silné pouto. Teď ale mohu pyšně říci, je moje a jen a jen moje a je to moje milované sladké zlatíčko. Každý to může cítit jinak, ale u mne to bylo opravdu silné. Teď je mojí pusince půl roku a ani ve snu mne nenapadne, že je to osvojené miminko, je moje, je naše. Zde končí poslední střípek zmiňované mozaiky, mozaiky nazvané osvojení-adopce