24.08.2009 17:06
Už přesně nevím jakého to bylo, ale naše cesta za adopčátkem se pomalu dostávala do druhé části schválení
Dnes nám sociální pracovnice řekla, že nás doporučí jako vhodné žadatele a náš spis předává na kraj.
V srdci se mi rozhořel neskutečný pocit štěstí a trošku i úlevy.
Nejednou jsem na mnoha diskuzích četla, že jakmile se projde tímto krokem je téměř vyhráno. Psycholog už jen zřídka žadatele neschválí. To by se musela objevit závažná úchylka.
Je jasné, že jsem tu radost neudržela v sobě a jela s rodinkou k budoucí babí a dědovi.
Rodina to věděla,ale nikdy o tom nějak nemluví.
„Tak Vám musíme říci, že jsme úspěšně prošli první etapou schvalování a myslíme,že to vyjde“. „Budete zase už po několikáté babička a děda“………… měla jsem takovou radost
Na pantátovi bylo vidět, že nám do toho mluvit nechce, ale vůbec jsem neviděla, že by byl,alespoň trochu smířen s adopčátkem.
Manželovo mamina se vyptávala,ale jak jí znám byla spíše zvědavá než natěšená na další vnouče. Byla jsem, ale ráda, že se alespoň ptala.
A tak jsme mluvili a mluvila co a jak,jaké požadavky……………….???
„No Vás to nepřešlo?“
„Vy máte dost!“..............................ve dveřích se objevila švagrová
„Vy si nevážíte toho,že máte jedno zdravé dítě!“
No a nyní na ní zírám jako opařená.
Vůbec nechápu co jí na tom vadí.
„Hele, nám je jedno dítě málo a cítíme touhu po dalším. Bio mít nemůžeme a tak si holčičku osvojíme.“
„To nechápu“… pronesla a snažila se hovor přenést jinam.
Tímto okamžikem jsem se začala prát s vnitřním neklidem jak to naše malá holčička bude snášet a zda bude mít vůbec šanci jezdit třeba k babičce a dědovi na prázdniny. Bylo mi jasné, že je téma naší adopce v naší nepřítomnosti dosti žhavě diskutováno…..
Mnoho okamžiků a chvil mě tato myšlenka trápila a i když jsem věděla, že my jí milovat budeme nějak jsem potřebovala přesvědčení, že nebude jediné vnoučátko a neteř postávající někde stranou…………..Dost jsem se tím trápila
Nebyla celá rodina negativní druhá manželovo sestra se na neteř moc těšila a ve všem nás podporovala ………….♥Moc ti za to děkuji ♥…… ♥Mám tě ráda♥
Ale proč toto píši???
Nastal den D a my si domů dovezli naši dcerku.
Byla tak křehoučká a maličká. Bylo jí pouhých 7 týdnů.
Druhý den, jsme se vydali na návštěvu k babí a dědovi a já jsem bojovala s myšlenkou, že jí nepřijmou.
Už, když jsem vcházela do dveří a za mnou dcera a manžel s drobečkem v autosedačce, bylo vidět, kolik něhy dokáže vyjádřit tvář babí a dědy. Téměř jí nechtěli dát z náručí. Babička plakala a já pochopila, že je to jejich další vnoučátko a že ji budou milovat jako ostatní děti.
Nejkrásnější věta, kterou mohl dědeček říci byla: „Jéééééé ona má nosánek jako my♥“
Cítila jsem velkou úlevu a radost, kterou cití každá šťastná máma……, ale čekala nás ještě jedna seznamovací návštěva………..jedeme za tetou!
………………………………..drží jí v náručí a pláče a já pláču také! Jsem tak šťastná...
Chci tím říci, že i rodina pociťuje určitý strach z neznáma !………………. Dejme jim čas a nesuďme je za to! Naše děti jim ukáží, že jsou stejně báječné jako ostatní♥.
Už přesně nevím jakého to bylo, ale naše cesta za adopčátkem se pomalu dostávala do druhé části schválení
Dnes nám sociální pracovnice řekla, že nás doporučí jako vhodné žadatele a náš spis předává na kraj.
V srdci se mi rozhořel neskutečný pocit štěstí a trošku i úlevy.
Nejednou jsem na mnoha diskuzích četla, že jakmile se projde tímto krokem je téměř vyhráno. Psycholog už jen zřídka žadatele neschválí. To by se musela objevit závažná úchylka.
Je jasné, že jsem tu radost neudržela v sobě a jela s rodinkou k budoucí babí a dědovi.
Rodina to věděla,ale nikdy o tom nějak nemluví.
„Tak Vám musíme říci, že jsme úspěšně prošli první etapou schvalování a myslíme,že to vyjde“. „Budete zase už po několikáté babička a děda“………… měla jsem takovou radost
Na pantátovi bylo vidět, že nám do toho mluvit nechce, ale vůbec jsem neviděla, že by byl,alespoň trochu smířen s adopčátkem.
Manželovo mamina se vyptávala,ale jak jí znám byla spíše zvědavá než natěšená na další vnouče. Byla jsem, ale ráda, že se alespoň ptala.
A tak jsme mluvili a mluvila co a jak,jaké požadavky……………….???
„No Vás to nepřešlo?“
„Vy máte dost!“..............................ve dveřích se objevila švagrová
„Vy si nevážíte toho,že máte jedno zdravé dítě!“
No a nyní na ní zírám jako opařená.
Vůbec nechápu co jí na tom vadí.
„Hele, nám je jedno dítě málo a cítíme touhu po dalším. Bio mít nemůžeme a tak si holčičku osvojíme.“
„To nechápu“… pronesla a snažila se hovor přenést jinam.
Tímto okamžikem jsem se začala prát s vnitřním neklidem jak to naše malá holčička bude snášet a zda bude mít vůbec šanci jezdit třeba k babičce a dědovi na prázdniny. Bylo mi jasné, že je téma naší adopce v naší nepřítomnosti dosti žhavě diskutováno…..
Mnoho okamžiků a chvil mě tato myšlenka trápila a i když jsem věděla, že my jí milovat budeme nějak jsem potřebovala přesvědčení, že nebude jediné vnoučátko a neteř postávající někde stranou…………..Dost jsem se tím trápila
Nebyla celá rodina negativní druhá manželovo sestra se na neteř moc těšila a ve všem nás podporovala ………….♥Moc ti za to děkuji ♥…… ♥Mám tě ráda♥
Ale proč toto píši???
Nastal den D a my si domů dovezli naši dcerku.
Byla tak křehoučká a maličká. Bylo jí pouhých 7 týdnů.
Druhý den, jsme se vydali na návštěvu k babí a dědovi a já jsem bojovala s myšlenkou, že jí nepřijmou.
Už, když jsem vcházela do dveří a za mnou dcera a manžel s drobečkem v autosedačce, bylo vidět, kolik něhy dokáže vyjádřit tvář babí a dědy. Téměř jí nechtěli dát z náručí. Babička plakala a já pochopila, že je to jejich další vnoučátko a že ji budou milovat jako ostatní děti.
Nejkrásnější věta, kterou mohl dědeček říci byla: „Jéééééé ona má nosánek jako my♥“
Cítila jsem velkou úlevu a radost, kterou cití každá šťastná máma……, ale čekala nás ještě jedna seznamovací návštěva………..jedeme za tetou!
………………………………..drží jí v náručí a pláče a já pláču také! Jsem tak šťastná...
Chci tím říci, že i rodina pociťuje určitý strach z neznáma !………………. Dejme jim čas a nesuďme je za to! Naše děti jim ukáží, že jsou stejně báječné jako ostatní♥.